Tyto stránky použivájí cookies

Náše stránky používají technické, analytické, marketingové cookies. Toto vše potřebujeme pro správnou funkci stránek a pro vyhodnocení, jak jsou naše stránky používány. Pro více informací a nastavení navštivte Informace o cookies.

Nastavení
Albánie-země plná hor, vody a rakije

27. červen 2022

Albánie-země plná hor, vody a rakije

Další výprava, další splněný sen, další dobrodružství, další setkání s bezva lidmi, kteří jsou dobrodruzi a na stejné vlně jako já, další zážitek, který mi zůstane uložený v mysli a další fotografie, které budou viset v mé předsíni, abych se při pohledu na ně mohla pousmát a tam někde uvnitř mě pošimrá hřejivý pocit z toho, co jsem prožila, co mi nikdo nevezme a vím o tom jenom já...

 Jak to všechno začalo? 

Celý život jsem hrála basketbal a prožila skvělé mládí na hřišti se super partou holek. Pak přišli děti, rodina a na sport nebyl čas. Na jedné rozlučce se svobodou si kamarádka sedící na baru povzdechla, že nemá s kým jet na vodu, tak já se nabídla. A tam, ve třiceti letech, se změnil můj život…

Vzala mě na vodu, na výlety do kopečků, na přechody hor a jak to bývá...už bez toho nemůžu být… Je to vášeň, je to droga, je to náplň mého života. Není moc lidí v okolí, kteří tuto vášeň sdílí či nemají čas a proto jsem začala brouzdat po Facebooku a doplňovat skupinky cestovatelů, kteří mají prázdné sedadlo v autě.

Tentokrát jsem zatoužila po Albánii – prý jedny z nejkrásnějších hor. Přečetla jsem si jednu z nabídek, plán cesty a usoudila, že to asi dám. A tak si čekám v Kolíně na černou dodávku :-))) , kde si mě má vyzvednout jakýsi Michal. Postupně po republice naskočili další dva a jelo se vstříc zážitkům do tzv. Prokletých hor.

Po 16ti hodinové jízdě jsme dorazili do většího města Bajram Curri, ve směnárně vyměnili za eura jejich peníze „lekë“ , koupili rakii a dojeli až do cílového města Llomi. Balíme věci na pětidenní trek a kolem 13h vyrážíme vzhůru směrem k nejvyššímu vrcholu pohoří Maja a Jezercës (2694 m.n.m.). 

Hned po prvním kilometru řeka a žádný most. Brodíme se bosi vodou do půlky lýtek, voda řeže jako žiletky...hlavně do ní nespadnout. Po dvou hodinách vystoupáme na krásné relaxační místo obklopené vysokými skalnatými horami, všude tekoucí voda do nádrží, potůček, menší vodopád a několik laviček. Každý tady zastaví, oddechne si, osvěží se lahodnou a velmi studenou vodou, doplní lahve a jde se dál. Nikdy jsem tak dobrou vodu nepila.

Projdeme habrovým lesíkem, kde jsou snad miliony mšic...jako když na nás sněží ze stromů. Dostáváme se pod lavinové úžlabí, kde ještě stále leží sníh a končí tam někde v nedohlednu. Rozhodli jsme se, že i přesto zkusíme vystoupat do sedla o cca 800 m.n.m. výš a uvidíme, jak to půjde. Stoupali jsme asi 2,5 hod.v tričku, kraťasech a nesmekách. Na zádech neseme tu krosnu s věcmi na 5dní.

Myslím, že jsem si sáhla na dno...bylo to nekonečné, krůček po krůčku zakopávat špičky do lehce natátého sněhu. Měla jsem úplně promočené boty a myslela jsem, že mi umrznou prsty. Výhled to byl ale překrásný. Jen na druhé straně sedla pěkný sešup dolů, nemělo cenu riskovat. Stačil by jeden špatný pohyb, smeknutí a člověk by jel s tou plnou polní cca 300 m dolu srázem.

Bylo 19h, rozložili jsme tedy stany (ELIXIR 2 TENT), rychle sundali mokré boty a já si zalezla do svého heboučkého nadýchaného péřového spacáku (Thermarest PARSEC 0F/-18C Small Larch). Během chvilky mi bylo teploučko. Chtěli jsme se všichni jen zahřát a že si pak něco uvaříme. Ale nikdo už nevystrčil nos. Jen se začalo ze všech stran ozývat hluboké oddychování…

Východy slunce na hřebenech hor, jsou jedna z největších odměn té obr námahy. V noci úžasně svítily hvězdy a ráno nás přivítalo sluníčko...co víc si přát…

Po vydatné snídani jsem navlékla suché ponožky, igelitové pytlíky a ty fuj mokré studené boty. Cupitáním a sjezdem po botách jsme se vrátili zpět dolů do údolí k naší oáze klidu, vody a slunce. V jeden moment jsme zde byli sami, žádní další turisté. Zašla jsem za val, kde se ukrýval ten malý vodopád, sundala oblečení a celá se tam nechala proudem padající vody opláchnout...brrr, až se mi půlky sevřely. Byl strašně ledový, ale jako bych zhubla 5 kg :-) Super pocit...

Po sestupu až dolu do údolí nás čekalo příjemné posezení s chlazeným pivkem, rakijí, výborným sýrem, salátem a chlebem.

Protože sníh pokazil naše plány, zašli jsme do města Valbona navštívit zdejší informační centrum, pro získání informací o možnostech jiných treků v okolí. Byly zde velmi milé a usměvavé ženy, které neuměly vůbec žádný jazyk, neměly žádné mapky ani letáčky, ale uměly nám ukázat papír s QR kódem (vyskákalo pár nejznámějších tras po celé Albánii) a prozradily heslo na WIFI :-) Ale buďme tolerantní...s turismem se zde teprve začíná. Věřím, že to brzy doladí :-)))

Na našich mapách.cz jsme našli pěknou trasu přímo z města Valbona – okruh cca 8km a převýšení 1300 m.n.m. A protože nám to přišlo moc jednoduché, vzali jsme to jednou z bočních cest přes vedlejší kopeček, kde také vedla turistická značka. To jsme ještě netušili, že nás čeká prodírání mlázím, všude obr pavučiny, sešlehané nohy, prudký nepropustný svah dolů a ztráta jedné drahé krásné mikiny. Ze začátku to byla super značená celkem široká cesta. Ale na vrcholku se to zúžovalo a zúžovalo, až si Michal dělal srandu, že za chvilku polezeme po čtyřech...no, málem ano. Takže už víme, že ne všechny značené cesty na mapě, jsou schůdné. Bez mobilů by jsme byli ztraceni.

Kolem poledne jsme se prodrali do sedla a dostali se na původní tu jednodušší cestu, kde by jsme byli co by dup :-)

Pomalu nám docházela voda, ale mapy.cz i cedule na cestě ukazovala „kafe – bar“ tak jsme stoupali vzhůru s nadějí, že se cestou občerstvíme a doplníme vodu. Opět...nevěřte všemu, co se píše :-) Sice tu byly dvě útulny, ale „kafe – bar“ ? No, možná jednou asi bude…

Opouštíme zelený pás a přecházíme do té skalnaté části hor, kde opět začíná přibývat sníh. Odhrneme ten špinavý a osvěžujeme se tím jakože čistým sněhem...čelo, krk, obličej, ruce...kluci si ho dávají pod čepice. Dělám si kuličku a tu koušu a saju vodu...maminka mi to vždycky zakazovala :-)

Došli jsme až do sedla pod vrchol Maja e Rosit (2.257 m.n.m.), který leží na hranici Albánie a Černé hory. Lidi, to Vám byla nádhera...všude dokola, kam oko dohlédne, jen hory, hory a hory...člověk si musel zakřičet, jak byl plný emocí z té nádhery. Sem tam plotny sněhu, všude koberce žlutých petrklíčů a na nebi se váleli mraky všech odstínů od bílé po tmavě šedou. Prostě...pro mě místo, kde vám tečou slzy a vy odmítáte odejít pryč.

Bylo už kolem 16h., takže čas na obídek...vytáhli jsme plynovou kartuši MSR IsoPro, plynový vařič VAR , ešus a nejprve rozpustili sníh na vodu. Nevím, čím to je, zda bombou či vařičem, ale neskutečně rychle se vše ohřívá – super! 

Kamarádka mi doporučila váhově mega lehké jídlo Summit To Eat, které se přímo do sáčku zalije vodou, nechá se 8 min. odstát, sní se to, sáček se zavře a je umyté nádobí :-))) Ale hlavně...je to fááákt moc dobré. Měli jsme tři různá jídla a pokaždé si pochutnali.

Po dobrém jídle následoval sestup dolů. Na ten jsme se všichni těšili. Žádné skalnaté cestičky, ale sjezdem po botách dolů po sněhových pláních...toto jelo, toto fičelo...natáčela jsem kluky a v jedné chvíli spadla, chvilku jela po zadku a pěkně si nabrala do kraťasů sníh. Ale bylo horko, tak menší osvěžení nevadí. Byli jsme u našeho „Kafe – Bar“ na to šup. Pak už jen běžná cestička, až do Valbony.

Další den nás čekala projížďka lodí (trajektem) po krásně azurovém jezeře Drini. Kluci se velmi rychle seznámili s kapitánem lodi, který nás vzal do své řídící kabiny a nechal nás vyfotit u kormidla. Po chvíli jsme zjistili, že loď neřídí kormidlem, ale jen páčkami dopředu-dozadu-do stran, jak na džojstiku. Tak jsme strávili odpočinkový den plný slunce, azurové vody, úžasně zelených kopců, s milou posádkou a všude zdejší rakií. Pokud rakii nepijete, tak snad ani do Albánie nejezděte. A nebo vemte někoho, kdo ano a ten vás na všech návštěvách a setkáních s Albánci bude zachraňovat a obětovávat se :-)))

Večer v městečku Dushaj jsme našli útulnou restauraci u řeky s kaskádovitou zahradou, kde byli zákoutí se stoly a travnaté terasy na postavení stanu či přespání pod širákem. Majitel nám nabídl, že zde můžeme zadarmo přespat. Ráno prý od něj odjelo asi 10 motorkářů také z Česka. Pán nám prozradil, že jeho syn žije již dlouho v Německu, proto i on tento jazyk ovládá. Konečně někdo, kdo si s námi aspoň trochu popovídal. Jinak se zde skoro nedomluvíte.

Na další tři dny byla výprava do osady Curraj I Epërm. Den cesty tam, den jsme tam zůstali a zašli do krásné obrovské jeskyně. Cestou nás pohostil jeden postarší manželský pár. Hned nabídli rakii, kávu, sýr, chleba a nakládanou zeleninu z vlastní zahrádky. Nechali jsme jim nějaké peníze. Paní byla z toho dojatá. Něco nám povídali a vyprávěli a my jim vůbec nerozuměli. A tak jsme jim taky něco povídali a v mobilu pár fotek ukázali. Bylo vtipné, že paní při odchodu zaběhla do domu, přišla s mobilem a že se s námi vyfotí. Pak jsme si zamávali a pokračovali v cestě dál. No a třetí den jsme šli zase zpět k autu.

V této osadě stálo asi třicet domů, ale téměř nikdo tu nebydlí. Jen ve čtyřech z nich se večer svítilo. Dostanete se sem pouze dvěma cestami. My přišli úzkou cestičkou, která vede údolím, stoupá strmě nahoru, pak po vrstevnici v zářezu svahu, vedle vás strmé srázy dolů a nádherné výhledy na hory. Ta druhá cesta z druhé strany bude jistě velmi podobná. Zásoby tam prý vozí na oslech či koních. Jeden ze zdejších domorodců, nás přišel přivítat rakií, kávou a vlašskými ořechy. Přinesl i kemping plynovou bombu, na které vařil vodu na kávu. Na domě mu visel menší solární panýlek, aby si nabil baterie a mohl poslouchat rádio.

Před cestou do Albánie mě každý strašil, že budu unesená, zabitá nebo znásilněná. Nic z toho nejsem. Jsem naopak plná nových a krásných zážitků. Lidé jsou zde pohostinní a milí, ani jednou jsem z nich neměla žádný pocit strachu či obavy. Navštívit Albánii rozhodně stojí za to.

Takže...pokud se někam chystáte a budete mít volné místo v autě, neváhejte to dát na facebook. 

Jistě se ozve stejně naladěná duše a vyrazíte vstříc zážitkům, které vám už nikdo nevezme.

A je možné, že se třeba potkáme :-) Tak se budu těšit...

Vlaďka

← Zpět na seznam článků