Dva na tahu po skotských barech

Alkohol zde totiž teče proudem, místní piva nejsou výjimkou a my jako zkušení dobrodruzi vždy ctíme tradice a lokální kuchyni.

West Highland Way, volně přeložena jako Cesta západní Skotskou vysočinou představuje nejznámější a první dálkovou turistickou trasu ve Skotsku. I když by se mohlo zdát, že tuto cestu místí zdolávají po staletí, oficiálně tomu tak je až od roku 1980.

Divoké nejen Skotsko

Ač cesta na samotný start nesla řadu peripetií, Glasgow nás přivítalo stylově. Z nočního deliria nás hned probral závan konopí a bojová nálada, kdy mladí Skoti měli pocit, že město musí být do rána na suchu. Vše vygradovalo v mekáči, kdy se po mně začal zničehonic sápat agresivní týpek. Měl jsem chuť mu říct, že je fucking guy, ale vše jsem vyřešil kulantněji slovy “sorry” a na Kubu zvolal “rychle pryč odsaď!”, za námi jsem slyšel jen řev. Na otáčení a výměny pohledů nebyl čas. Hotel naštěstí za rohem, rezervace pár hodin potvrzená. Původní plán prochlastat se v místním pubu až do svítání jsme zavrhli už v Německu a objednali si pokoj. No, teda.. “pokoj”. Spíše postel s obrovským zrcadlem a osvětlením ve všech možných barvách, ani okno tu nebylo. Dámy prominou, ale byl to klasický šmajchlkabinet. Naštěstí jsme na hrátky neměli energii a hned zalehli.

Ráno moudřejší večera, z postele nás vyhnat je umění, nakonec vynecháváme i oběd a míříme rovnou na start do malebného předměstí Glasgow - Milngavie. Vítá nás typický skotský venkov. Míjíme startovací monument a míříme dokoupit ještě svačinu. Místo oběda dáváme startovací pivka ve zdejším baru. Za velkých ovací lidí z hospodské zahrádky děláme startovací fotky a jde se na to.

Jít z jihu na sever jsme se rozhodli hned z několika důvodů. Jednak tím cesta bude gradovat a nejhornatější pasáže budeme mít až na závěr s tím, že si vylezeme i Ben Nevis a za druhé jsme chtěli mít okamžik překvapení. Zpáteční cesta vlakem totiž míjí řadu míst, po kterých se následující dny vydáme a vědět, co nás čeká, ztrácí trochu na kráse. No a za třetí jsme nad tím ani moc nepřemýšleli, protože se to tímto směrem prostě chodí a tečka.

První den nenabídne nic moc zajímavého a trochu se modlíme, aby celá cesta nebyla jen vopruz. Přeci jen jsme tu měli průzkumníka měsíc před námi a dle jeho zpráv je to pěkný, ale moc civilizovaný. Nakonec kempíme v kouzelném lesíku a změna rázu krajiny jde cítit ve vzduchu.

Ráno už přichází i menší kopečky (Conic hill) a my pronikáme do krás Skotska naplno. Sestupujeme k jezeru Loch Lomond, dáváme stejnojmenné pivko a vyrážíme dál na cestu. Následujících asi 15 kiláků se může tábořit pouze s předem objednaným permitem na konkrétní místo. Celkem obdivujeme, jak to tu mají zmáknuté. Každý plácek má vlastní gril a v blízkosti je vždy hasičák. Člověk tak může být legálně v přírodě a nemusí sdílet narvaný kemp. To mi v Česku dost chybí. Za hranicí této ochranné zóny je kamenný bivak. Původně tam plánujeme strávit noc, ale stejný nápad mělo x dalších lidí a raději pokračujeme dále. Postavit stan u jezera může znít romanticky, nicméně místní bývají občas dotěrní. Midges (malé kousavé mušky) se nám představují se vší parádou, ale úplná apokalypsa se naštěstí nekoná. Vzhledem k tomu, že jsme vyráželi první týden v červenci, byl to ten největší strašák. Nakonec až na dva dny, kdy nás trochu večer a ráno potrápily, se nedělo nic hrozného.

Následující den opouštíme zarostlou pasáž okolo Loch Lomond, která nabídla i technické pěšinky. Za sucha bez problému, ale ve Skotsku sucho není nikdy, takže to chtělo občas jistý krok s přípravou na možný pád. Poté, co přejdeme sedlo, otevírají se nám pomalu rozsáhlé pláně a kopce již stojí za pozornost. Na další dny to bude velmi podobné.

West Highland Way nenabídne vyloženě dech beroucí výhledy, je to pernamentně obyčejně nádherná krajina. Jestli něco pro Skotsko platí dvojnásob - nic netrvá věčně. Má to jednu výhodu, pokud prší, brzy nebude, ale taky jednu nevýhodu, pokud neprší, brzy bude. Počasí zde může hrát významnou roli při zdolávání treku, nás naštěstí potkalo typicky aprílové a kupodivu nám občasný déšť ani nějak nevadil.

Poslední dny se dostáváme pod Ben Nevis. Cíl je na dosah, rozbíjíme tábor u kamarádky Petry, která pracuje v kempu Glen Nevis. Večer vyrážíme ještě s další bandou z Čech popít, trochu se to zvrhává a končíme před půlnocí v prádelně silně podnapilí.

Finále je před námi, zbývá necelých pět kilometrů do cíle.. po silnici, to už musí vyjít. No, největším bojem je však vstávání, častuji Kubu nelichotivými výrazy, protože mě dle plánu budí už v šest. Po sedmé se nakonec vykopu a vyrážíme, nalehko. Dnes máme totiž ještě jeden cíl.

Za slabého deště se dostáváme do Fort William, míjíme jeden “oficiální” cíl, ale jdeme až na ten druhý na konci města. Krátce po posledním kousku snídaně dobýváme stejně jako legenda místních pubů William Wallace Skotsko, v našem případě West Highland Way!

Neřveme tu slavnostně příjmení pražského primátora, jen si smutně povzdechneme. Čeká nás totiž výstup na Ben Nevis.

Dáváme vrcholovky

Po včerejší kalbičce nejsme úplně fresh, zavelíme k nákupu něčeho ostřejšího, dnes nám bude dělat společnost 7,4% double IPA. Líh nám najíždí do žil a my chytáme tempo. Nechceme jít klasiku plnou turistů tam a zpátky, takže volíme jinou, o něco náročnější variantu. První nás čeká zdolat 9. nejvyšší horu Británie Càrn Mòr Dearg (1220 m n.m.), podle které se i tahle route jmenuje. Nejsou tady vysoké kopce, ale když jdeš od moře, stehniska to pocítí. Nahoře je slušně větrno, prší a je mlha.

Jsem rád, protože zlatý hřeb je tady - Càrn Mòr Dearg Arête.. teda, je to spíš hřebínek, místy dost exponovaný. Scházíme do sedla, cesta jde někdy traverzem, v silném větru a dešti to není vůbec příjemné. Sundavám brýle, přes které stejně nic nevidím. Bez brýlí s pěti dioptriemi žádný rozdíl. V jednom místě špatně nalezu na skalku. Vše klouže, pod námi propast pár stovek metrů a já nevím kudy dál. Zpět už mi to nepřijde rozumné ani reálné a prostě nevím.

Přepadá mě strach a trochu se šprajcnu, že jsem v prdeli. Pokládám čelo na skálu, dvě minuty to rozdejchávám a pak za pomoci pár sprostých slov beru zbytky odvahy a dávám to. Objektivně dětská prolézačka a nic hrozného, ale znáte to, každý má nějaké místo, kde fakt ne. Zbytek cesty je sice pořád hodně vzdušný, ale děsivé momenty již nepřináší.

Závěrečný výšvih kamenným polem se rovná fyzickému utrpení, ale krátce po třetí hodině za velkého potlesku dorážíme na vrchol nejvyšší hory Skotska a celé Británie - Ben Nevis (1345 m n. m.)!

Naskýtají se nám impozantní výhledy, děláme fotky a kocháme se. Ironie, byla mlha jak z Rákosníčka. Dolů nás už čeká klasika a pohodová cesta. V kempu ještě zapít úspěšný den a můžeme jet pomalu domů.

Na závěr nutno dodat, že West Highland Way nabídne pocit opravdového thruhiku, kdy víte, že na cestu patříte. Dokážete tu navázat nová přátelství se stejně smýšlejícími lidmi, kteří mají stejný cíl. Místní vám často pokývnou, protože ví, za jakým účelem tu jste. Turistické peklo se zde nekoná, celou trasu sice ročně absolvuje několik desítek tisíc lidí, my ale na začátku července měli i dost soukromí. Samozřejmě nepočítejte s odlehlou divočinou.

Naopak počítejte, že Skotsko je poměrně drahé a pokud si dopřejete pár škopků navíc, bude to na vašem účtu znát. Celý trek se dá proběhnout i za 4 dny, ale byla by to škoda. My i s pobytem v Edinburghu si vyhradili na dovolenou 9 dní, což tento rok znamenalo pouze 3 dny volna díky státním svátkům. A to se vyplatí!

"Must have"

Oba jsme měli funkční kousky od Montane a to konkrétně goráčkovky Spine Jacket, mikiny Protium Lite Hoodie a Kuba zateplovačku Icarus Lite Hoodie.

Spine Jacket

Lehká nepromokavá GORE-TEX běžecká bunda

Dokonalost v lehkosti a prodyšnosti, to je nepromokavá bunda Spine Jacket pro aktivní běžce využívající membránu GORE-TEX Active. Spolehlivě zajistí ochranu při nepřízni počasí, ať už jste v tréninku nebo na startu závodu.

Protium Lite Hoodie

Lehká fleecová mikina s kapucí

Mikina Protium Lite Hoodie je vynikající základní nebo střední vrstvou pro všechny druhy dobrodružství. Fleecový materiál THERMO GRID se vyznačuje česanou mřížkovou strukturou na zádech, která účinně reguluje vlhkost a teplo. Zúžený, střih kapuce, kterou lze nosit i pod lezeckou přilbu, nabízí dostatečnou ochranu před nepřízní počasí.

Icarus Lite Hoodie

Lehká izolační bunda s kapucí

Bunda Icarus Lite Hoodie je lehká a flexibilní vrstva pro rychlý pohyb při lezení nebo během pohybu v horách. Bunda plněna 100% recyklovaným materiálem Primaloft Silver Insulation, se stejnými izolačními vlastnostmi jako je přírodní peří, ale přitom vysoce rychleschnoucími vlastnostmi.
Teplý česaný fleece Thermo Grid na zadních panelech poskytuje volnost pohybu tam, kde ji potřebujete, zateplená kapuce nabízí úlevu od mrazivých větrů nejen na vrcholcích.