Hřebeny ryzí přírody v kombinaci s běžeckou výzvou

Psal se podzim 2019, když kamarád Martin nahodil návnadu a vylovil z českého rybníka nemalou skupinu trailových běžců toužících proběhnout se po srbském pohoří Stara Planina. Nabídka byla bohatá, mnozí si troufli na 60+km Ultra Trail Midžor, jiní se zaregistrovali na 30+km Sky Race Dupljak a beskydskou čarodějnici ( Petra Mücková - @beskydskacarodejnice) uchvátila nejdelší 100 km trasa Ultra Trail Kopren. 

Bohužel ale přišla doba Covidová a (nejen) závody po celé Evropě se pozastavily. Naštěstí pro ostatní byly závody na Staré Planině přesunuty na rok 2021, ale já jsem si na stovku musela počkat až na letošní rok.

Na startovce 2022 se neobjevila žádná česká jména, a tak jsem dala echo kamarádům na Slovensko. Podařilo se mi na srbský víkendový rychlovýlet sehnat super parťáky: Paťa, který se stejně jako já přihlásil na 100 km ultra a Rada, který se vzhledem na dlouhotrvající bolístky nakonec rozhodl udělat nám jen doprovod a pokochat se Starou Planinou na vlastní pěst.

Organizátoři nám naplánovali 100kilometrový trail vedoucí mj. po bulharsko-srbském hraničním vysokohorském hřebeni, včetně zdolání nejvyššího vrcholu Midžor (2169m). Informace o pozitivním převýšení se na webu závodu dost lišila (4900m+, 4700m+, později jsem objevila dokonce údaj jen 4000m+). Nakonec ale bylo vše jinak.

Ve čtvrtek jsme se cestou do Srbska pekli v rozpáleném autě a pouštěli jsme klimatizaci. Dorazili jsme do krásných hor. Během pátečního oddychového dne jsme se vydali na krátký průzkum tratě, ovšem už od rána se začaly stahovat mraky a sem tam spadlo pár kapek. V noci z pátku na sobotu se podle předpovědi spustil opravdový liják. Voda začala doslova ve velkém padat z nebes. 

Organizátoři předpověď bedlivě sledovali a vzhledem na možnost bouřek se (určitě správně) rozhodli trasu závodu změnit, a to velmi razantně. Délka i převýšení prý zůstanou plus-mínus beze změny, jen se posuneme do nižších nadmořských výšek. Z horského ultra trailu bude běh po lesních cestách. Radost jsme z toho neměli, ale na druhou stranu jsme byli šťastní za vůli organizátorů závod nezrušit.

Sobota 7 hodin ráno, děšť se naštěstí uklidnil z lijáku do stavu „normální vydatný déšť“ a my jsme se vydali za dobrodružstvím. První krátké stoupání bylo velmi příjemné, dosáhli jsme nejvyššího bodu na náhradní trase, a to těsně pod vrcholem Babin Zub, tj. asi 1720 m. Následoval krásný seběh. Místy sice trochu monotónní (široká lesní cesta), ale místy pěkný trail. Klesáme asi 1000 výškových metrů a za vesnicí Topli Do (720 m) nás čeká první checkpoint s občerstvením. Při seběhu se mi dostala pod ponožku nějaká nečistota (to byl nápad, brát si nízké ponožky). Tuším, že by z toho kontaktu nečistoty a mojí nohy mohl vzniknout nehezký konflikt, a tak krátce za prvním checkpointem vyhlížím nějaký větší kámen, na který bych mohla usednout (ať nesedám do bahna nebo kaluže). Puchýř se už koná, naštěstí jen v ranném stádiu, takže ho lepím, za to mi ten čas stojí.

Pokračuje stoupání, místy velmi mírné, až rovinatý terén. Jak se později ukázalo, celý zbytek tratě sice na výškovém profilu vypadal jako pěkný zubatý hřeben, ale se stoupáním/klesáním cca 1000 m na 17 km to nebyla až taková hitparáda.

Obzvlášť šílených bylo cca 7 km stoupání před výhledem Beledje (1700 m). Na tomto úseku jsme šli víceméně traverzem, opět po široké lesní cestě, ovšem cestě plné vody. Potoky se přeměnily na divoké řeky, na které by si většina vodáků netroufla ani na raftu. Lesní cesty se změnily v potoky. Prameny, které křížily naši traverzovou cestu, se změnily na silné proudy vody. Za výhledem Beledje nás čekal jeden krátký strmější seběh, doslova seběh tekoucí vodou. Za dalším checkpointem už se cesta zase srovnala a následovalo několik kilometrů po široké štěrkové cestě. Říkám si, jak mám přeci ráda vodní prvky objevující se u turistických chodníků. Tento na mapě potok, v reálu divoká řeka ale ve mně vyvolává obrovský respekt, skoro až strach (aby se voda nevylila z širokého koryta). Fascinující síla!

Na checkpointu ve vesnici Dojkinci vybírám z dropbagu suché ponožky. Zjišťuji, že moje náplast putovala až někam k patě a puchýř se celé hodiny koupe v bahenní koupeli. Co už. Moc se nezdržuji, kromě ovoce občerstvovačka nic moc vegan nenabízí, ani místo na sednutí tady není, tak pokračuji dále na trasu. Podaří se mi minout odbočku označenou asi osmi vlaječkami a dělám si zacházku celkem asi 800 m. Když se vrátím na trasu, tak mi náladu zlepší pěkné strmé stoupání. Na nejvyšším místě, necelých 1600 m.n.m., uprostřed ničeho (louky, otevřená krajina zahalená do mraků) se nachází přístřešek s další občerstvovačkou.

Dále sbíháme dolů, na kraj vesnice Dojkinci a napojujeme se na původní trasu. Stejnou cestou zpátky do cíle. Stejná byla ta štěrková magistrála podél hučící řeky. Už ani nedokážu rozeznat, jak hodně a jestli zrovna prší. Jestli slyším tekoucí prameny a řeky nebo padající déšť. Přes kapuci ty zvuky vody splývají. Voda je všude, asi se mi o ní bude zdát. V uších mi zní Hradišťan a jeho Modlitba za vodu.

Cesta je sice stejná, ale ten traverz za výhledem Beledje se změnil. Voda z vysokých hor stekla do lesů a my brouzdáme ještě hlubší kaluže než když jsme tady šli v opačném směru. Už nejen po kotníky, ale místy až do půl lýtek. Ledové osvěžení pro chodidla při každém šlápnutí do kaluže. I proto jsem si nechala téměř po celou dobu závodu dlouhé nepromokavé kalhoty a nepromokavou Minimus bundu. Držím si svoje teplé mikroklima na těle a chladím od chodidel.

Na poslední občerstvovačku ve vesnici Topli Do dobíhám těsně po setmění. Na poslední stoupání vysvlékám Minimusku. Přestalo totiž pršet a přichází teplá noc. Nohy už cítí slabost, ale tenhle kopec byl jeden z nejhezčích úseků na trase, tak si ho pěkně vychutnám. Místy z poza mraků vykoukne velký měsíc a posvítí na cestu. Poslední výškové metry vedou opět pod vrchol Babin Zubu a pak už jen krátký sešup do cíle.

Pod cílový oblouk dobíhám v čase 16:38h, tedy 2 hodiny za vítězkou a 4,5 hodiny před 3. ženou. Není to sice žádný extra čas, ale vzhledem na podmínky a fakt, že jsem už na 20. kilometru uvažovala o DNF, tak si tohoto výsledku velmi vážím. Nebyl to úplně trailový zážitek, ale výborný mentální trénink.

Jen tak mimochodem, organizátoři mají opravdu smysl pro humor, když si na tento závod vezmou vesty s mottem „Less clouds, more sky“ :)

Velké díky patří hlavně organizátorům, kteří udělali maximum pro to, abychom si v tak náročných podmínkách mohli závod absolvovat, a to daleko od nebezpečných vysokohorských bouřek. Mnozí by s takovou předpovědí závod zrušili (mimochodem, v neděli jsme jeli domů opět se zapnutou klimatizací a azurově modrým nebem nad hlavou).

Děkuji také Radovi a Paťovi za doprovod a mým partnerům VIVOBAREFOOT a VERTONE (výhradní dovozce značek MONTANE a PETZL), kteří mě na závod opět perfektně vybavili. Poděkování patří také fyzioterapeutovi Adamovi, který mě celé jaro "opravoval" (po tom, co jsem v prosinci nebyla schopna uběhnout více než 3 km).

Výbava

Již v průběhu týdne bylo zřejmé, že na závodě pršet bude. Proto jsem si s sebou vzala zbrusu novou bundu Montane Minimus Stretch Ultra Jacket. Minimuska je jednou z nejoblíbenějších běžeckých bund všeobecně, já osobně v ní běhávám již 7 let a nemohu si ji vynachválit. Tato pertexová bunda si prochází stále dokonalejším vývojem, střih perfektně sedí a kapuce s mini kšiltem má velmi komfortní nastavení. Já jsem si oblíbila právě strečovou variantu, která je velmi příjemná na tělo, tedy vhodná i na krátký rukáv (Montane má v nabídce také ne-strečovou variantu). Když už bylo jasné, že bude pršet opravdu hodně, přihodila jsem do dropbagu preventivně také goretexovou bundu (pro případ, že bych Minimusku promočila nebo kdyby se výrazně ochladilo). Náhradní bundu jsem ale nepoužila.

Pod bundou jsem na sobě měla jen ultratenké tričko s krátkým rukávem Womens Katla T-Shirt, které je extrémně jemné a prodyšné. Na opravdu vypečené letní dny si toto tričko můžete pořídit také ve variantě bez rukávu, tedy Womens Katla Tank. Trička Katla používám na běh již druhým rokem a jsou mojí první volbou na letní výběhy. Opravdu povedený materiál.

Na nohy jsem po dlouhém váhání oblékla elasťáky Womens Katla 3/4 Trail Tights. Na první pohled obyčejné elasťáky, ovšem prošité vychytávkami. Kalhoty jsou velmi vhodné na vysokohorské běhy/túry. Jsou ušité z příjemného strečového materiálu, na zadní části kolen je použitý materiál rychle odvádějící vlhkost. Kalhoty díky vysokému strečovému pasu neškrtí, ale ani nepadají z pasu (dokonce ani když dáte do zadní kapsy klíče nebo mobil). Kromě velké zadní kapsy je na nejnovějším modelu těchto kalhot také další kapsa na stehni (vhodná na gely).

Na poslední chvíli jsme se rozhodla obléct na trasu také nepromokavé kalhoty Trailblazer Stretch Pants (dnešní ekvivalent, resp. vylepšená varianta Unisex Podium Pants). Jedná se o ultratenké šusťáky, které se mi osvědčily nejen do deště, ale např. také na letní výlety do vysokých hor, když bylo potřeba ochránit nohy před silným větrem. Kalhoty mají na spodním okraji krátký zip, takže je lze obléct/vysvléct také přes tenisky.

Nebyla jsem si jistá, jak mám do deštivého závodu nakombinovat krátké/tříčtvrteční kalhoty a nepromokavou vrstvu. Proto jsem do dropbagu přihodila ještě kraťasy Womens Katla 4“. Shorts. Příjemné volné krátké nohavice jsou doplněny vysokým strečovým pasem podobně jako 3/4 varianta kalhot ze stejné série.

Při výběru batohu jsem měla jasno, volba padla na momentálně můj nejoblíbenější běžecký batoh, 12litrový Montane Gecko VP 12+. Poslední modelovou řadu běžeckých batohů Montane jsem opěvovala již v mé podzimní recenzi ZDE.

Nedílnou součástí povinné výbavy na každém Ultra Trailu je čelovka. Tentokrát jsem zaexperimentovala a vzala jsem si na trasu minimalistickou čelovku Petzl Iko Core (recenze ZDE).

Foto:  Petra Mücková - @beskydskacarodejnice /  Oficiální fotografie @Milan Radojčić & Raša Aleksić a oficiální webové stránky www.ultrakleka.com

@montaneczsk

#montaneczsk #montanevertone #vybaveninacesty