Můj pětihodinový trailový očistec v Alpách

Dobrá příprava je základ

Ono největší problém tkvěl nejspíš v tom, že jsem absolutně neměla představu, do čeho jdu. Pffff, dva tisíce výškových metrů, z toho se přeci nepoprdím. Hehe. Navíc do závodu zbývaly zhruba 4 měsíce, takže v mých očích spoustu času na trénink.

Nějak jsem ale nebrala v potaz, že budu psát diplomovou práci (kterou jsem si evidentně také představovala dost jako Hurvínek válku a měla začít psát zhruba o rok dříve), pracovat jako fretka, protože entuziasmus nájem nezaplatí, a aby toho nebylo málo, střihnu si ještě měsíc před závodem výživnou antibiotickou terapii na moji anginu folicularis. Takže ve finále moje běžecká příprava probíhala stejně jako u všech závodů, kde nadšení předčilo mé běžecké schopnosti: všechno naprosto podcenit, a pak už se jen modlit.

Carb-Loading: Strategie sacharidové nálože

Moje eso v rukávu tedy spočívalo v dalších aspektech kvalitní přípravy. Například v jídle. Volila jsem parádní strategii zvanou “carb-loading”, která spočívá v tom, že tam prostě pár dní před závodem ládujete sacharidy horem dolem, dokud vám nelezou i ušima. Do toho se sníží tréninkové dávky (to nebyl úplně problém). Suma sumárum, tento přístup spočívá v tom, že si válíte šunky a u toho se cpete. Ráj prostě. Tohle jsem zvládla velice dobře. U žen je však trochu zrada, že do toho mohou házet vidle hormony. A to přesně se mi stalo. Děkuju pěkně.

No a třetím velmi důležitým aspektem je spánek. Vzhledem k mým večerkám ve 2 hodiny ráno, protože čert a diplomka nikdy nespí, a příjezdem do Itálie na ubytování 2 dny před závodem ve 3 hodiny ráno, ani tohle nebyla ta nejideálnější část.Co jsem zvládla velmi dobře, byla hydratace. Chodila jsem na záchod zhruba každých 20 minut a jsem přesvědčena, že velbloud by byl se svými zásobami vody naprostý amatér.

Energie sbalená na cesty

Při závodech trvajících déle než 90 minut už by člověk neměl chodit jak na motýly, ale mít s sebou dostatek tekutin (ideálně ionťák) a nějaké ty sacharidy. Příjem v průběhu dlouhého běhu by měl být zhruba 30-60 g cukru za hodinu, což odpovídá 1-2 gelům. Nicméně ono třeba třetí hodinu už vám ty gely úplně nešmakují, a proto jsem táhla i nějaké ovocné tyčinky. Obecně by se měl běžec při závodě vyhýbat hodně tučným jídlům (ořechy, chleba se sádlem a škvarkama, ehm). 

Vhodné jsou právě rychle stravitelné sacharidové svačinky, jako jsou třeba ještě müsli tyčinky, ovocné přesnídávky nebo žužu bonbonky. Já osobně ještě dost jedu na vlně kofeinu, takže v batůžku nechyběly kofeinové lahvičky a samo hořčík, protože křečci jsou nevyzpytatelní nezbedníci.

Tre, due, uno, partenza!

Abych byla upřímná, ze závodu si pamatuju docela “kulový”, neboť to evidentně byl natolik traumatický zážitek, že se ho moje paměť rozhodla neuchovávat a předcházet tak újmě na duševním zdraví.

Velmi dobře si vybavuji start, kdy jsem se jako velmi ambiciózní žena (navíc vyhecovaná velmi ambiciózním kamarádem) cpala dopředu, bez kapky uvažování, zda je toto tempo vhodné a udržitelné po dobu dalších 5 hodin. Když to vezmu kolem a kolem, kopce byly v podstatě jen 3, každý z nich měl zhruba 700 výškových metrů. Zhruba po prvním kilometru mi došlo, že ostatní nemají ty běžecké hole asi jen tak na parádu a moje věta “nejsem amatér ani línej bobek, přece si nebudu brát nějaký klacky” byla opravdu neuvážená. Vzkaz ode mě pro mě: naučit se běhat s holemi tak, abych si nevypíchla oko a neohrožovala ostatní spoluběžce.

Kopce a krize: 2000 výškových metrů utrpení

Kdybych se byla bývala podívala na profil trasy, viděla bych, že ono dvoutisícové převýšení nastoupám na prvních 15 kilometrech. Někde na této vzdálenosti přichází můj blackout a dále už jsou mé vzpomínky velmi utržkovité. Třeba si pamatuji, jak jsem vykřečovala způsobem, kdy jsem jednu nohu táhla po schodech (ano, byly tam schody a bylo jich hodně) v nataženém stavu, protože nešla ohnout. Mezitím mě chytla křeč do lýtka na druhé noze a já se skácela jak šraňky. Nadávala jsem. Velmi nahlas a velmi sprostě. Nicméně jsem těžila z toho, že tam bylo v součtu pouze zhruba 5 lidí, kteří mi mohli rozumět, přičemž 4 z nich byli moji kamarádi. Na 20. km jsem chytla totální mentální breakdown, posadila se s hysterickým záchvatem na pařez a prohlásila, že už nikam nejdu, nenávidím celý svět a ať si pro mě přijedou. Problém spočíval v tom, že jsem se nacházela v 1800 metrech nad mořem na jakési kozí stezce a pravděpodobnost telefonního signálu nebo nedejbože motorového vozidla byla značně nepravděpodobná. A mně prostě nezbývalo, než to kvalitně ofrfňat a začít se se slovníkem, za který by se ani profesionální dlaždič nestyděl, kutálet dolů do údolí. 

Cílem jsem se proplazila v čase 5 hodin a 12 minut a nakonec brala 161. místo z 256 osob se sebedestruktivními sklony. Holt není každý den posvícení. Nicméně jako posvícení rozhodně beru tu hostinu v cíli a masáž zadáčo, skoro bych i řekla, že se to utrpení vyplatilo.

Hlavní je u toho dobře vypadat

Když už nic, chtěla jsem dobrý fotky. Bohužel jsem ale nejspíš vypadala natolik žalostně, že fotograf vyfotil osoby přede mnou, osoby za mnou, a moje fotografie buď smazal, aby ostatní nevyděsily, anebo si je pověsil nad postel, jinak si to neumím vysvětlit. Nicméně mou slušivou výbavu tvořilo následující:

Montane Womens Ineo Lite Pants

Tohle byla láska na první oblečení. Obvykle mám problém vybrat legíny, které by uspokojily moje požadavky na úzký pas a rozměrnější pozadí. Protože buď jsem v tom jak uzenka, anebo mi padají a shrnují se v pase. No hrůza. Nicméně z těchto jsem byla úplně odvařená a pojďme si na rovinu říct, že většina kalhot po 5 hodinách intenzivního pocení způsobí někde nějaké trápení. Tady ani ň. Bezkonkurenčně vyhráli souboj o oblíbené legíny.

Montane Womens Dart Lite T-Shirt

Opět jsem byla nadšena z toho, že ani po 5 hodinách jsem nebyla absolutně nikde odřená. Tričko je parádně lehounké, rychle schne, takže nemáte pocit, že si na sobě taháte mokrý froté ručník. Obvykle i po 10 km dlouhém běhu je má přítomnost v cíli, řekněme to decentně, lehce aromatická a ne vždy je radno se ke mně přibližovat. Je naprosto fascinující, že tohle triko (narozdíl ode mě) zůstalo naprosto fresh a kdybych se jo vyžívala ve svém vlastním utrpení, klíďo píďo bych v něm mohla další den běžet znovu bez ohrožení čichových receptorů osob v mém okolí.

Montane Womens Minimus Lite Jacket

Vzhledem k tomu, že povinnou výbavou byla nepromokavá bunda, měla jsem jasno. Přece bych místo v batohu nechtěla zbytečně zabírat oblečením, když tam můžu nacpat jídlo, že jo. Takže jsem zabalila tuhle ultralehkou parádu. Přestože jsem svým způsobem ráda, že nepršelo a nebyla jsem nucena ji z batohu vytasit, jsem přesvědčena, že kdyby došlo na lámání chleba, tak v ní mám tak 573 fotek, protože vážení, z toho by ten fotograf prostě odpadl.

Oficiální stránky závodu: oetzi-trailrun-naturno.html