Tyto stránky použivájí cookies

Náše stránky používají technické, analytické, marketingové cookies. Toto vše potřebujeme pro správnou funkci stránek a pro vyhodnocení, jak jsou naše stránky používány. Pro více informací a nastavení navštivte Informace o cookies.

Nastavení
Slepý horolezec Jesse Dufton se ujímá národního parku Joshua Tree

25. duben 2022

Slepý horolezec Jesse Dufton se ujímá národního parku Joshua Tree

Britský tradiční horolezec Jesse Dufton po zisku bronzové medaile na Světovém poháru v paraclimbingu v Los Angeles zamířil do národního parku Joshua Tree, aby si sáhnul na úžasnou kalifornskou skálu.

Jesse Dufton je britský horolezec, kterému není cizí posouvat hranice toho, čeho je schopen. Navzdory tomu, že se narodil s těžkým zrakovým postižením, se stal neuvěřitelně zdatným horolezcem.

Pokud jste ještě o tomto lezci neslyšeli, podívejte se na jeho film Climbing Blind, který mapuje jeho výstup na prvním konci lana na skalní věž Old Man of Hoy. Jako nevidomý horolezec prožívá Jesse lezecké cesty a prostředí, ve kterém se pohybuje, úplně jinak než většina z nás. Bez výhody zraku, který by řídil směr jeho postupu, se silně spoléhá na svůj hmat a pocit ze skály, na které leze.

Po svém vítězství v LA se Jesse společně se svou ženou a další spolulezkyní Molly rozhodli, že si před návratem domů, do Británie, chtějí vyzkoušet některé z úžasných místních výstupů.

Neuvěřitelná krajina v Joshua Tree

Joshua Tree je úžasné místo s krajinou naprosto nepodobnou ničemu, co lze nalézt ve Velké Británii. Molly byla unesena ohromujícími výhledy do pouště. Žhavé slunce zalévá obrovské hromady žuly a zahrádky balvanů, prokládané stejnojmennými stromy Joshua. I když nic nevidím, mohu říct, že je to opravdu velmi zvláštní místo. V kempu Hidden Valley jsme našli volné místo a usadili se v samotném srdci parku, s celou jeho lezeckou historií od dob Jerryho Moffata a spol.

Na několika klasikách pouhých pár metrů od našeho stanu jsem si začal zvykat na specifika místního lezení na žule Joshua Tree. Panenské části skály jsou neuvěřitelně drsné a ostré a dokážou odřít na krev i při sebejemnějším doteku. Ale na známých lehkých cestách, kde se historicky vystřídaly stovky lezců, je přirozená drsnost a dravost skály zjemněná. Totéž nelze říci o flóře, která je celá ověnčena ostny a trny ostrými jako břitvy, z nichž mnohé dávaly pocítit svou přítomnost palčivým bodnutím a nečekanou bolestí, když jsem do nich narazil.

Vyrovnat se s nepřátelským životem rostlin však stojí za to, protože výstupy jsou ohromující. Zkoumat hmatem složitě se klikatící spáry, jejichž šířky se nepatrně liší a obsahují nesčetné množství složitých prvků, pro mě bylo při lezení hodně zajímavé. Takové puzzle k nalezení optimálního umístění pro ruce, nohy a jištění. Někdy se mi při lezení stalo, že mě struktura skály vrátila v mysli zpět do dob, kdy se formovala. Představoval jsem si, jak nově vyvřelá žula chladne a tříští se, aby vytvořila spáry a plotny, které rozbíjejí stěny a boule, z nichž každá má ten výrazný drsný povrch. Složitost struktury nutí mé podvědomí upravit koordinaci pohybů ve snaze rozšifrovat daný problém cesty.

Jak ubíhal den, cítil jsem, jak si zvykám na styl lezení, a postřehl žár slunce klesajícího k obzoru. Představoval jsem si oranžové světlo, v posledních okamžicích běžící po skalách před spěchajícím soumrakem, a strmý pokles teploty, který ho doprovází.

Nikde v parku není tekoucí voda a kontrast mezi drsným a odlehlým prostředím parku a konzumním světem LA, kterou jsme zažili jen o několik hodin dříve, mi rachotil v hlavě, když jsme připravovali večeři a nalévali vodu z vaků, které jsme si s sebou přinesli. Molly během večeře žasla nad hvězdami posetou oblohou a měsícem téměř v úplňku, který osvětloval neuspořádané balvany a já nasával zvukovou kulisou neznámého hmyzu a hvízdání mírného vánku mezi skalami. Později, když jsem ležel ve spacáku, mě vzrušilo naříkání a vytí smečky kojotů, kteří zdravili dorůstající měsíc osvětlující jejich teritorium, vzácnou baštu západní divočiny. Zavrtal jsem se zpět do svého spacáku, schoval se před chladným nočním vzduchem a žasl nad osobitým duchem tohoto místa.

Mysl nad hmotou

Vstal jsem brzy a vybral si cestu, která byla momentálně ve stínu, ale později by byla na slunci a pro lezení by se pro velké horko nehodila. Spěchal jsem, abych se na této zahřívací cestě za 5.8 rozlezl, než slunce rozfouká ranní chlad. Cesta začínala nepříjemným komínem, který byl opakem sportovního lezení, které jsem před tak krátkou dobou absolvoval. Po váhavém zdolání prvních 15 m jsem se dostal do délky „The Flake“, podle které je cesta pojmenovaná a která mě trochu zaměstnala. Deska končí pod vrcholem a já si myslel, že jsem přelezl to nejtěžší místo. Byl to omyl.

Molly si ze země všimla, že tam jsou ještě dva nýty pro odjištění závěrečné plotny. Bez problémů jsem našel první z nich, cvaknul jsem ho a postavil se na začátek plotny. Nebyly tam žádné ostré chyty. Místo toho byl jednolitý povrch skály pokrytý mělkými prohlubněmi a nepatrnými boulemi. Jako kdyby někdo vzal papírový ubrousek, zmačkal ho do kuličky, pak ho bez roztrhání rozbalil a obalil jím vajíčko. Prostě žádné pozitivní chyty, jenom místa s jiným sklonem, která jsem nahmatával při pokusu najít cestu na toto obrovské vejce. Práce nohou byla klíčová, ale protože nevidím, nemohl jsem najít mělké kapsy a téměř neznatelné boule, na které bych mohl položit nohy, bylo to šíleně těžké. Myšlenkami jsem se vrátil do dětství a vybavil si výlety do Fontainebleau. Vzpomněl jsem si na brutálně vyleštěné plotny, díky kterým jsem si vypiloval techniku noh a naučil se důvěřovat pocitu, co bude držet a co ne.

Opatrně jsem šmátral rukama, jak nejlépe mi to rovnováha dovolovala. Identifikoval jsem několik míst, které nebyly tak strmé, a začal jsem vymýšlet, jak se mezi nimi pohybovat nohama. Pomalu, zkoumavě, jsem šlapal nahoru. Posunoval jsem se pomalu krok za krokem výš a hledal druhý nýt, o kterém jsem věděl, že tam je, ale Molly ani já jsme ho neviděli. Stále nic. Další pohyb. Teď už se bojím, tyhle pohyby jsou hodně těžké, když nic nevidím a vím, že jsem teď daleko nad posledním jištěním. Další krok bude ještě těžší. Našel jsem stup na tření, na který bych se mohl posunout, ale je hodně vysoko. Bylo by lepší, kdybych mohl použít ještě jeden mezikrok, aby to nebyla taková zvedačka. Pravděpodobně tam něco je, ale nemůžu nic najít. Nejsem si jistý, že pohyb zvládnu bez pádu, a navíc jsem vysoko nad posledním jištěním, nechci uklouznout, snadno bych si mohl něco zlomit, když se to stane.

Svírá mě nerozhodnost, v mé mysli se odehrává boj mezi motivací a pudem sebezáchovy. To není dobré, začíná se mi to vymykat kontrole. Začínám slézat dolů. Couvám na plotně dolů a po paměti hledám místa, kde jsem měl předtím nohy. Jak tak cestou dolů nadávám a nenávidím tento zážitek, narazím na druhý nýt. Mám ho! Nevědomky jsem kolem něj přelezl a navzdory mému hledání jsem ho nenašel. Není divu, že jsem se cítil vyčerpaně a exponovaně. Hned se mi uleví, když slyším zvuk cvaknuté expresky. Teď žádné výmluvy, je čas zase začít s výstupem. Zase hledám svůj vysoký stup. Krok není o nic jednodušší jako před tím, zase nemůžu najít žádný mezistup, ale aspoň si asi nezlomím kotníky, když mi to uklouzne. Slunce už vychází, začíná být horko. Tady nahoře nad tím proklatým vejcem není žádný stín. Z rukou mi teče pot, zkouším maglajzovat, ale marně.

"Jdi do toho," křičí můj vnitřní hlas. Jdu a zkouším se pohnout. Zpocené ruce kloužou po skále, představuji si, jak za sebou zanechávají slizké stopy potu jak slimáci, dva pruhy dlouhé alespoň 30 cm. "Tak a je to tady", "Trochu se proletím" pomyslím si. Ale k mému úžasu levá noha na vysokém stupu drží. Představuji si kontaktní plochu mezi lezečkou a skálou. Musí být malinkatá. Díky za lepičku, je to jediná věc, která mě teď drží. "Postav se," křičí vnitřní hlas, s tirádou vnitřních invektiv je jasné, že moje tělo chce odtud pryč. Začínám se zvedat, naštěstí sklon začíná povolovat a dosáhnu vrcholu vejce. Uff, je konec. Skoro, protože ještě nemůžu najít vrcholový štand. Vím, že tady někde jeden je, je označený v topo. Ale i přes stupňující se šmátrání kolem nic nemůžu najít. Nechce se mi lézt dál a spadnout na druhou stranu tohohle vejce. Zřizuji klasický štand a odsedávám si. Sedím v mnou zřízeném štandu a jistím necelé 2 m od zapuštěných nýtů původního štandu...sakra, bylo by to mnohem jednodušší, kdybych je viděl. Když jsem lezl, cesta mě nijak zvlášť nebavila, ale když se na dívám zpětně, má pro mě velká pozitiva. Nezašpinil jsem si své oblíbené lezecké kalhoty! A měl jsem dostatek morálu na to, abych se otřepal a pokračoval v lezení, jakmile jsem byl trochu zajištěný.

Přetahovaná s epickým Rubikonem

Naše dny v poušti byly sečteny, čas utíkal. S určitou nervozitou jsem se rozhodl jít do Rubikonu. Cesta sleduje působivou řadu spár ve tvaru písmene Z podél obrovského volně stojícího balvanu opuštěného v moři písku. Je to ohodnoceno stupněm 5.10 c/d podle toho, kam se podíváte, což ji řadí na nejvyšší hranici mých schopností, proto ta úzkost. Když jsme stáli mezi keři na plochém nástupu, Molly mi popsala systém spár. Začíná se několika kroky kolmou širokou spárou na žábu, potom se traverzuje 15 metrů podél vodorovné spáry, aby se dosáhlo začátku úzké prstové spáry, která začíná téměř kolmo a poté se lomí doprava k vrcholu balvanu. K jištění jsme používali dvojitá lana a během nazouvání lezeček a cvakání pomůcek na sedák jsme řešili problém, jak sladit zapínání lan s mým vybavením, aby se minimalizoval odpor lana. První spára a traverz podél zlomu byly snazší, než jsem čekal. Měl jsem strach, že tam nebudou žádné stupy a bude to čistá shybovačka, ale hlavní problém teprve přišel. Dolezl jsem k začátku diagonální prstové spáry a zasekl se. Tohle byl ten Rubikon! Jakmile jsem do něho vlezl, nebylo cesty zpět. Bylo to jednoduché, buď dolézt na vrchol nebo spadnout, ústup nebyl možný.

Zasmál jsem se nad tím, jak trefně tuhle linii pojmenovali s odkazem na Caesara. Stejně jako tento římský generál před více než 2 tisíciletími jsem se i já ocitl v bodě, odkud není návratu. Alea iacta est, pomyslel jsem si, když jsem zkroutil prsty, abych je zamknul a vytáhl se do tenké spáry. Bylo to namáhavé a věděl jsem, že si nemůžu dovolit zazmatkovat, "makej!" burcovala mě moje mysl, když jsem stoupal vzhůru. Zpočátku jsem byl schopen strčit špičky lezeček do spáry, ale když se spára začala uklánět obloukem doprava, musel jsem se opírat třením o stěnu. Prsty jsem zkoumal tenkou spárku a hledal širší místa, kde bych mohl strčit aspoň polovinu prvního článku prstu. Povrch uvnitř spáry byl nerovný a ostrý. Bolelo to, když jsem kroutil prsty, abych je zamknul proti tvrdému kameni.

S pocitem nejistoty jsem založil svůj poslední friend, pro malou velikost to nebylo ideální místo, ale doufal jsem, že to bude stačit. Zoufale jsem chtěl co nejlépe využít jakékoli opěrné body, na levé straně spáry jsem ucítil malý hrot. Byl malý, ukloněný, a ne na ideálním místě pro postup doprava. Ale byla to jediná skutečná opora, alternativou by bylo plácnutí dlaní na tření. Přesunul jsem pod něj levou nohou a zkroutil se, abych se ve spáře posunul výš a doprava. Uklouzla mi noha a já spadl jako hruška. K mé velké úlevě mě friend udržel, ale počítání, jak daleko bych spadl, kdyby neudržel, mě neuklidňovalo.

Chvíli jsem po pádu visel a uklidňoval se, abych nabral koncentraci na výstup. Vytáhl jsem se zpátky, soustředil se pořádně na nohy, aby mě tření udrželo, přelezl klíčové místo a dolezl až na vrchol. Lezení na on-sight nic nepromíjí. Sebemenší chyba může být nenapravitelná. Seděl jsem nahoře a hlavou mi vířily smíšené pocity. Zpočátku jsem byl zklamaný z mé chyby, ale jak se mi pomalu vracelo racionální uvažování, spokojenost s mojí fyzickou námahou a mým nasazením, pozitiva, kterou si s sebou odnáším do dalších projektů, převládla. Zjistil jsem, že kdyby vylezení Rubikonu čistě byla jistota, zážitek by byl plochý a prázdný. „Proč házet kostkou, když je výsledek předem znám?“

Moje motivace k lezení je různorodá, ale velkou část tvoří to, co se o sobě naučím a jak zvládám výzvy a nejistotu. Prostě je to tak, že na tato úžasná místa nelezu jen proto, abych zažil ten výhled, i když je asi neuvěřitelný.

← Zpět na seznam článků