Z písku rovnou do hor

26. říjen 2021

Z písku rovnou do hor

Poutavé vyprávění Anči Šebestíkové, nejlepší české spárařky a ambasadorky značky Petzl, o lezení z Ádru do Chamonix.

Alpské léto 2021 – z písku rovnou do hor

Letošní rok je pro mě plný nového neznámého dobrodružství. 

Doposud jsem byla primárně pískař a občas jsem lezla někde po vlastním. Hned po dokončení zimního zkouškového období jsem se vydala do teplých krajin, do Španělska, kde jsem strávila dva měsíce, a to na sportovkách! Po cestě domů jsem si střihla ještě vícedélky v Arcu. Chvíli pauza a vyrazila jsem na návštěvu do Paklenice. 

Začátkem léta jsem objevila krásu žulových hor na Portaletu se Sokolíky (projekt ČHS) a hned mi bylo jasné, kam se bude dál mé lezení ubírat. Láska na první pohled! Spáry a plotny, jištění převážně vlastní, a to vše okořeněné neomrzitelnými výhledy. 

Nějaký čas jsem se poté aklimatizovala na českém písku, ale v hlavě mám jen jednu věc: “Chci zpátky!” 

Koncem července volám Ondrovi: “Ráda bych vyrazila někam do hor, primárně Chamonix, ale tak různě podle počasí. Mám volno do konce září.” “Oukej”, stručná jasná odpověď. Jediné, co musím vyřešit je vybavení. Nevlastním kromě skalkařského materiálu, jedněch čistě turistických pohorek a turistických hůlek vůbec nic. Obracím se proto na Vertone, kteří mi vycházejí vstříc.

Ze skladu si odvážím

a další skvělé vybavení nejen od Petzlu. Na úvod se ale přesouváme do Adršpachu, kde kvůli počasí trávíme o něco víc času. Chvíli to vypadá, že snad neodjedeme, život v Ádru je prostě srdcovka.


“Hory volají, musím jít!” Je to jen citát, ale něco na tom je.

 A tak důkladně přebalíme věci, nakoupíme přebytek jídla a ujíždíme na západ. První destinací, kam se vydáváme je okolí chaty Envers. Vláčkem nahoru a poté tři až čtyři hodinky šlapání. Stěny tu většinou nejsou tak vysoké a výška také není tak šílená, okolo 2500 m.n.m. 

První den lezeme cestu California dream (450 m, 7a). Už při nástupu testuji mačky, narážím na nemilý fakt, že mačky jsou poloautomatické, ale mé boty nikoli. S údivem zjišťuji, že to dohromady funguje, přípínám je zezadu za gumový lem, drží a já můžu v klidu stoupat svahem nahoru. Další den se potkáváme s kamarády, Ondra mě opouští pro alpinismus a já se vydávám s kamarádem do sportovnější Retour la Montagne (190 m, 7b). 

Zradí mě plotna za 7a, kde mi smeká, takže nakonec jen PP. Poslední cestou, kterou zde lezeme je Dracula (250 m, 6c) na Tour Rouge. Nastupujeme relativně pozdě, ale stíháme to perfektně.

Další den hrozí déšť, tudíž scházíme dolů. Asi jsem málo vylezená, a tak sestupový den považuji za restday a hned se na parkovišti domlouvám s Miškou Izakovičovou na zítřek. Vyjedeme první lanovkou do mezistanice a jdeme pod stěnu.

Čeká nás Peigne Perdu (400 m, 7b). Spodek je lehký, ubíhá to rychle, ale začíná nám být hned zima. Doufáme v otočení sluníčka do západní stěny, ale když už je na dosah, přichází mlha a my kromě toho, že mrzneme, jsme taky úplně mokrý. Když nejsme suché my, není suchá ani stěna, a tak z předposlední, klíčové, délky kloužeme ven. Jsme celé šťastné, když konečně staneme na vrcholu. Při slaňování už se alespoň trochu zahřejeme. Je nám taky jasné, že nestíháme poslední lanovku, tudíž si dáme krásný 1300 m výškových seběh. Zážitky nemusí být nutně pozitivní.

Další dva dny s Ondrou restujeme v údolí a plánujeme další výlet. Po poradě s poučenými se necháváme vyvézt nahoru na Aiguille du Midi. Ještě ten den nalézáme do cesty Ma Dalton (120 m, 7c).

Druhá délka je klíčová, stropová spára, místní “Separate reality”. Zkrokujeme si ji a pytlíme, už je pozdě. Další den nás čeká výlet na Mount Maudit. Na pohodu dojdeme na bivak Fourche, pořádně se dospíme a ráno ještě za tmy vyrážíme na Kuffner ridge. Ze začátku se jedná o převážně skalní terén, a tak nasazujeme mačky až před delším sněhovým hřebínkem. Následuje několik skalních úseků s lezením do zhruba 4c a zbytek je sníh. 

V tomto terénu hodně oceňuji, že mačky přes všechny obavy drží na botách jako přibité. Jelikož je svah hodně strmý, jsem vděčná i za cepín Gully, který je na to jako dělaný, dá se chytit i jako lezecký a neváží skoro nic. Na vršku jsme před jednou hodinou a sbíháme dolů. Příjemně unavení zalézáme do spacáků a doplňujeme energii několikachodovým jídlem. Cítím, že aklimatizace proběhla v pořádku, je mi o hodně líp než na Enversce.

Ráno nás budí kamarád, který zrovna přijel z údolí. Čeká nás další nález do Ma Daltona. Klíčovou délku posílám z první.

“Juchůů, je to tam!”, pomyslím si. 

To ale ještě netuším, že to ještě párkrát polezu, fotky, vybrat materiál… už v následujícím 6c jsme na brzdy a po nálezu do údajně pouze druhé nejtěžší délky pytlíme, jsme úplně mrtví. Večer si ale stejně dopřejeme menší oslavu v podobě červeného vína a hry na ukulele. A jsme zase zpět ve městě. 

Počasí vypadá slibně jen na pár následujících dní, musíme tedy pohnout s rozhodováním a nemáme tolik času na odpočinek. Hned další den už jedeme zase nahoru. Tentokrát vláčkem, pod Malý Jorassy. Po dlouhých debatách jsme se rozhodli, že se pokusíme o první opakování česko-slovenské cesty Dionýsos (750 m, 7b+).

Budíček 4:30, vstávání se nekoná, ale postupně ze stanu vylezeme. Stejně tak vylezeme i cestu. Spodek je čistě po vlastním, poté začíná být po jednom nýtu na štandu. 

Z nejtěžší délky vypadávám, ale Ondra to naštěstí zachraňuje. Nekonečný dolez headwallem taky jednou končí a my v 0:50 dolézáme na vršek. Celou noc potom slaňujeme a po 22 hodinách od nálezu si zase vyměňujeme lezečky za normální boty. Všechno musí jednou skončit, a tak se chystáme na náš poslední výjezd nahoru. Vláčkem a pod Aiguille du Moine. Přibíráme do party Pjótra a s půjčenou vrtačkou a nýtama se vydáváme do koutů západní stěny. 

Všechno by bylo dokonalé, ale je tu jedna chyba.

Vrtačka moc nevrtá, na dvě baterky zvládáme dát maximálně tři nýty a baterek máme jenom šest. Jelikož má stěna kolem 350 m, necháváme na štandech po jednom (kulatém) nýtu. Cesta vede výraznými kouty skoro celou cestu. Když tam není kout, je to sokolík nebo spára, takže jdou všechny délky dobře odjistit po vlastním. Škoda jen, že je stěna západně orientovaná a kouty jsou všechny pravý, takže i když kolem nás už všude svítí sluníčko, my si musíme vystačit s péřovkou ve stínu.

Takhle vzniká cesta No Sun but Fun corner (350 m, 6c+). Moje první zkušenost z prvovýstupectvím. Po sestupu se ještě snažím vymyslet, kam bychom mohli vyjet, ale týmová morálka je i přes hezké počasí spíš zevlící. Přesouváme se tedy ještě navštívit Cadarese a pak už míříme zpět do Čech. 

Konkrétně na písek, do Ostrova a do Saska. Krásně tak na Falkensteinu zakončujeme všechna naše letní dobrodružství. Tolik zkušeností a zážitků, snad to v hlavě chvíli vydrží. Zdaleka však pro mě objevování nového nekončí. Začátkem října odjíždím na Erasmus do Innsbrucku.


A pokud se chcete dozvědět něco více o Anče Šebestíkové, navštivte prosím stránku ambasadorů.

← Zpět na seznam článků